Život je krásnou pohádkou, ale někdy také strastiplnou cestou plnou výmolů a kaluží. Pro každého z nás má přichystanou vlastní pouť, jejíž cíl zná jen on sám. Někdy nám přinese takové překážky, které se zdají téměř nezdolatelné. A přesto jsme schopni sesbírat zbylé síly a odvahu a pokračovat dál.
V takových chvílích člověk hledá oporu. Něco, co mu pomůže k odreagování, vstřebání všech emocí a přivede ho na jiné myšlenky. Jednou z nich je malování, které pomáhá vyjádřit i slovy nepopsatelné, a právě proto se často využívá jako součást terapií.
Pečlivé tahy štětcem po papíru, jemná práce s detaily a barevné pohlazení po duši přináší uklidnění a potěšení. Při malování si odpočineme a soustředíme se na úplně jiný svět. Své o tom ví naše zákaznice Zuzana, které malování podle čísel pomohlo překonat velmi těžkou a citlivou životní tragédii. „Když maluji, tak vypnu. Jsem sama sebou a nechávám proudit tok myšlenek, které mi neustále kolují v hlavě.”
Jako zdravotní sestra v domově pro seniory byla zvyklá vídat kolem sebe smrt jako přirozenou součást života i zvládat stres a enormní vytížení během nastupující pandemie. V osobním životě se na ni ovšem usmálo štěstí. S přítelem se těšili na novou etapu života, kterou odstartoval pozitivní těhotenský test a svatba. Osud měl ale jiné plány. „Slova doktora mi budou znít v uších už napořád: Je mi líto, ale vaše miminko nežije. Nebije mu srdíčko.”
Zuzana se svůj nelehký příběh rozhodla sdílet a inspirovat ostatní tím, jak jí malování podle čísel pomohlo situaci ustát a nalézt znovu vnitřní klid. Proto souhlasila s rozhovorem, kde nám odvyprávěla svůj příběh.
Jaký je váš příběh? Popíšete nám, co se konkrétně stalo?
S manželem nás jednoho dne napadlo, že je načase do toho všeho po 7 letech “praštit”. Požádal mě o ruku, a jak to tak většinou bývá, k rodině patří děti. Ani ne po měsíci jsem se radovala z pozitivního těhotenského testu. To bylo před rokem touto dobou. Byl pro mě trochu šok, že vše proběhlo tak rychle a popravdě se to, i kvůli nastupující pandemii koronaviru, úplně nehodilo. Práce pro mě hodně znamenala a sama sebe jsem si zatím jako matku představit nedokázala.
Celé těhotenství bylo bezproblémové, pracovala jsem, co šlo, a jak mi rostoucí bříško s Viktorkou dovolovalo. Mateřská mi začala na konci července, 6 týdnů před termínem porodu a já si pomalu připravovala výbavičku, postýlku a říkala si, co dám naší malé holčičce jako první na sebe, co jí koupím, co bude mít ráda a jaký jí osud připraví cestu. Po týdnu doma přišly bolesti břicha, ale nepřisuzovala jsem to ničemu. Prostě, asi se hlásí poslíčci. Viktorka nebyla nasměrovaná hlavičkou dolů, a tak si ji nejspíš snaží otočit.
Druhý den jsem se snažila Viktorku vzbudit, břicho mě nebolelo, asi spinká. Člověk netušil, jak daleko je od pravdy... Spinkala už navždy. Každým dnem můj neklid rostl. Občas mi přišlo, že ji cítím, tak měla v bříšku už málo místa. A najednou to přišlo. V 36. týdnu mi praskla ráno voda a já nebyla připravena na nic. Honza (manžel) jezdí kamionem a byl zrovna pryč, naštěstí v Čechách, aby stihl porod naší holčičky. Do nemocnice mě tak odvezla švagrová, při loučení jsem ještě zašpásovala, že se uvidíme za pár dní. A všichni.
V porodnici mě dali na "natáčky". Slyším naši holčičku, a tak mě uklidnilo, že je vše v pořádku. Dneska už budeme rodina, budeme tři. Po pár minutách ale přišla sestra a začala jezdit sondou po břiše. Za chvíli jiná. Poslali mě na ultrazvuk a já věděla, co to znamená. Slova doktora mi budou znít v uších už napořád: „Je mi líto, ale vaše miminko nežije ,Nebije mu srdíčko.”
V tu chvíli se mi zbortil svět. Byla jsem sama a nevěděla, co dělat. Mám plakat, mám křičet…? Zůstala jsem ledově klidná, to nás učili ve škole, na praxi – v životě nedávat emoce znát. Po 4 hodinách se nám Viktorka narodila a zemřela současně. Byl 11. srpen, můj svátek k tomu všemu. Tak prázdný pocit a myšlenky mě ještě nikdy nepohltily.
Honza dorazil o hodinu později. S Viktorkou jsme se nemohli rozloučit, již chvíli s námi nebyla a dle lékařů by to nebyl úplně nejhezčí pohled. My si chtěli uchovat aspoň nějaké šťastné vzpomínky. Dnes bych za ten pohled, za fotku a pohlazení, dala vše. Honza mě celou dobu držel nad vodou a poskytoval mi podporu. Druhý den mě pustili domů. Manžel vše přes noc uklidil a odvezl, nezbyla tu jediná vzpomínka na Viktorku, jen ultrazvuk na lednici. Byla jsem najednou tak sama, oba jsme v objetí plakali a povídali si.
Do práce jsem se vrátila v listopadu poté, co nás Honza téměř celou mateřskou vozil kamionem, protože měl strach nechat mě doma samotnou. Otužilo to náš vztah a já aspoň částečně zapomněla. Změnila jsem jak obvodního lékaře, tak gynekoložku. Na příčinu úmrtí se nepřišlo, po sérii vyšetření mi zjistili trombofilii, která ale na úmrtí neměla vliv. Na výsledky genetiky stále čekáme, ale nevěřím, že něco najdou.
Dnes je to 7 měsíců, kterých mi převrátilo pohled na svět. Změnila jsem přístup k sobě, k životu a hlavně k práci. Není den, kdy bych si nevzpomněla, a někdy i nepoplakala. Neustále sleduji, jak roste stromek, pod který jsme naši malou holčičku pochovali. Tak, jako jsem sledovala svoje rostoucí bříško s Viktorkou.
Proč jste si k odreagování vybrala právě malování podle čísel? Přemýšlela jste i nad jinou aktivitou?
Potřebovala jsem zabavit svou hlavu. Označila bych se za workoholika, musím být neustále v pohybu. A protože jako malá a náctiletá jsem si zamilovala kreslení, tak už dříve mě lákala nějaká činnost, kterou zabavím svou hlavu a nebudu doma tolik pracovat. Ráda čtu, ale na to člověk musí mít náladu. Jednou na mě náhodou vykoukla na internetu Vaše stránka a bylo jasno. Vyzkouším malování.
Když maluji, tak vypnu. Jsem sama sebou a nechávám proudit tok myšlenek, které mi neustále kolují v hlavě. Smutek mě postupně naučil “vypnout” a na nic nemyslet. Jen hledám čísla a soustředím se. Mám taky psy a koně, kterým ráda věnuji čas. Odpoledne trávím s nimi a večer sedám k malování a aspoň na hodinku musím přijít na jiné myšlenky.
Z jakých motivů obrazy vybíráte? Máte k tomu nějaký důvod?
Dříve jako náctiletá jsem kreslila zvířata, převážně koně a naše psy. Také antistresové omalovánky mě v jednu chvíli chytly, ale ty si doma člověk moc nevystaví. Na dlouhou dobu mě malování přešlo a znovu jsem začala až po tom, co nám Viktorka zemřela, a oslovilo mě malování podle čísel.
Motivy si vybírám různé. Jelikož máme doma přeobrazováno (dochází nám prázdný prostor), tak volím nějaké vhodné pro rodinu. Ty pak vymaluji, obdaruji s nimi příbuzné a dělám jim tak radost. Snažím se zvolit takové, které vím, že budou mít rádi, a pověsí si je. Moje mamka už mi sama říká, co chce namalovat. Já momentálně tíhnu k andělíčkům, andělům a podobné tématice. Věřím, že někde nahoře mezi nimi je i ten náš andílek.
Co byste vzkázala ženám s podobnou zkušeností?
Bohužel takových žen je víc a víc. Občas mě až zaráží kolik. Byla bych ráda, kdyby jejich počty klesaly. Určitě je důležité nebýt na vše sama a dát průchod emocím. Mluvit o tom, co se stalo. Napsat třeba deníček nebo blog, jít k psychologovi a nemít strach vyhledat odbornou pomoc. A hlavně k sobě pustit lidi, na kterých vám záleží. Určitě pomůže najít si koníček, díky kterému si utřídíte a srovnáte myšlenky, jako mě hodně pomohlo malování.